Příběh Kláry
Od toho dne, co jsem si vyslechla neúprosnou diagnózu, přestalo fungovato vše, co se do té doby zdálo být naprosto samozřejmé. Následkem celodenní péče o dcerku jsem přišla o místo ředitelky a podstatnou část svého příjmu. Přiznání sociálních dávek trvalo půl roku, vyhrazené místo pro parkování invalidní osoby jsem získala týden před úmrtím dcery…
Vím, jak je obtížné pro každého, kdo se tak náhle dostane do podobné situace, najít informace o právech a možnostech pečujících osob o dlouhodobě nemocné…
Vím, jak je těžké v takových případech zajistit pro sebe i nemocného základní potřeby a ještě k tomu najít sílu být mu oporou…
Vím, jaké to je setkávat se s nepochopením, těkavými pohledy, vyhýbavou komunikací…
Vím, že výzkumný přístup lékařů mnohdy nejde ruku v ruce s psychickými a sociálními potřebami nemocných a jejich blízkých…
Vím, jak obtížné je začlenit se zpět do společenského života, překonat pocit bezvýchodnosti, zbytečnosti, marnosti…
K založení spolku mě přivedla moje kamarádka Andrea, také pečující osoba s dlouholetou zkušeností. Společně jsme rozmlouvaly nad funkčností spolku s tímto zaměřením a posláním. Obě jsme se shodly na tom, že podpora pečujících osob je u nás velmi mizivá a že to má smysl.
Stanovy zapsaného spolku Klára pomáhá z.s. byly schváleny dne 6. 12. 2012.
Dagmar Šléglová, zakladatelka spolku